Kdyby babička s dědečkem neposlouchali v neděli po obědě pravidelně dechovku a já nesledovala, jak pobaveně tancujou kolem kuchyňskýho stolu, možná by poslouchali Franka Sinatru. A já bych znuděně protahovala vobličej a oni by mi možná řekli tu větu, kterou většina mladejch lidí tolik nesnáší..'' víš, na to přijdeš, až budeš starší''. Pravda je ale taková, že Sinatru čas od času poslouchám, někdy si u toho i dost nahlas zpívám. Mezi jednotlivejma slokama sice musím poslouchat ponekud nevkusnej exaltickej řehot mojí rodiny, ale s tím se nějak poperu. Vždycky jsem si myslela, že Sinatru poslouchají především chlapi. Heterosexuální snobové kolem čtyřiceti. Poslouchaj ho z gramofonu, pijou whiskey nebo jiný dobrý pití a zkoušej to u toho na nějakou ženskou. A teď zjištuju, že jsem si to asi myslela blbě. Tenhle chlápek v klobouku, kromě toho, že právem patřil k největším hvězdám hudebního světa minulýho století, jistě pomohl zadělat na domácí alkoholismus nejednoho fanouška, protože having glass of wine while listening to Frank Sinatra je prostě klasika mnohdy zábavnější, než strašit v nějakým baru. O Sinatrovi se toho už napsalo spousty, nemá smysl zacházet do nějakých detailů. Za něj mluví jeho práce nebo například fakt, že po jeho smrti pojmenovali v Las Vegas celou ulici na Frank Sinatra Drive a to je pocta, které se jenom tak někomu nedostane. Mě je Sinatra sympatický i jako člověk. Hrál totiž významnou roli v desegregaci nevadských hotelů a casin v 60. letech tím, že přiměl svoje kolegy ze showbizzu, aby nepodporovali podniky, kde odmítali obsloužit černého hudebníka Sammy Davise Juniora.
číst dál